Komunikace s nemocnými lidmi

Člověk, který má nějak narušenou komunikační schopnost, vyžaduje speciální přístup. Jde o to, aby vládla všeobecná pohoda. Základním předpokladem je vědět, jestli mi nemocný rozumí. Pokud ano, je potřeba vědět, co chce, co je mu příjemné a co ne. V dokumentu, který vám přikládám, je v konkrétních bodech shrnuto, jak bychom se k takovému člověku měli chovat.
Některé zásady vám budou možná připadat jasné, nebo zbytečné. Nicméně, sepsala je klinická logopedka Mgr. Ivana Šemberová  na základě svých zkušeností. Z vlastního "zážitku" pacienta po CMP, člověka, který se snažil opět zapojit do běžného života vím, co nemocný prožívá. V každém dialogu, především v tom s nemocným, je hlavní zásadou naslouchat. Zřejmě proto máme dvě uši a jednu pusu. Ty zásady jsou ale dobré i pro zdravé lidi při komunikaci mezi sebou. Pravidlo "nekřičet" si můžete vyzkoušet v zemi, jejíž jazyk neznáte a oni neznají váš. Můžete na ně křičet sebehlasitěji, ale pokud svůj projev nedoplníte srozumitelnou gestikulací, zřejmě nepochopí, co chcete. Buďte trpěliví. Nemocný člověk potřebuje delší čas na to, aby si uvědomil, co říkáte a na co se ho ptáte. Uvedu vám příklad. Ptáte-li se, co chce k pití, musíte se zeptat jednotlivě (Chceš čaj?.... Chceš vodu?....Chceš mléko?), a počkat na odpověď po každé otázce. Zeptáte-li se najednou na vše (Chceš čaj, vodu, nebo mléko?), pacient bude asi zmatený, protože si musí nejdříve uvědomit, co to je čaj, voda, nebo mléko a navíc se má ještě rozhodnout, zda to chce. Dejte mu čas a čekejte trpělivě na odpověď. Používejte jednoduché otázky a pokyny.

Určitě vás napadnou další otázky, proto mi napište do diskuze, nebo na mail.