Neurolog po mrtvici - první dny

Šok, prozření, co dál?

2.1.2009 jsem se, z plného zdraví a aktivit, ocitl náhle na nemocničním lůžku jedné neurologie. Nebyl jsem ani na JIP, ani "na kyslíku". Obojí by mělo v současné době patřit k základním opatřením. Zvláště, jsou-li budována tzv. iktová centra a postupy na nich jsou sjednoceny

První okamžiky

Byl jsem "upoután" na lůžko a jen částečně jsem tušil, jak závažné to se mnou je. V bezvědomí jsem nebyl, ale lidi, kteří se pohybovali na pokoji a okolo lůžka, jsem poznával pouze obtížně. Velký podíl na tom mělo i dvojité vidění. Nicméně "asi jsem přežil".

Strach

Pocit nutnosti "poděkovat za každé ráno" se silně prodíral opravdu vždy po probuzení. Manželce jsem každé ráno hlásil: "Přežil jsem". A byl jsem šťasten, že byl tento stav přetrvávající. Usínal jsem s obavou, zda se ráno probudím. Sledoval jsem se i v noci, jak jsem na tom. Na mé přežití mě ale důrazně upozornila každý den ráno v 06:30 sanitářka, která se velice neodbytně ptala:"Kde máte to čistý pyžamóóó"!!!". Pakliže jsem nereagoval dostatečně rychle, jevila známky výrazného rozladění.

Příhody

V následujících dnech jsem začal intenzivněji vnímat, co se děje.

Mé uložení na mycí lůžko ve stavu naprosté nahoty bez přikrytí a následné odložení na chodbu oddělení, než na mne přijde "mycí řada", mi připadalo přinejmenším nepříjemné. V dalších dnech mi naštěstí pomáhali do sprchy, takže jsem byl tohoto okamžiku ušetřen. Všímal jsem si i okolního dění. Asi třicetiletému pacientovi, který byl zřejmě známý (říkaly mu Pepíku), přinesla jednou ráno sanitářka snídani. Položila mu ji na břicho a odešla. Zhruba po 10 minutách se vrátila a přestože byl pacient neschopen se, pro obrnu všech rukou i nohou, sám najíst, pronesla:"Pepíku,... ty 'ses toho ani netknul" a snídani odnesla. Aniž by se pokusila cokoliv do něj vpravit.

To "nejlepší" vypadalo ale trochu jinak

4 dny po té velké příhodě a mých marných žádostech o intenzivnější léčbu, mě silně bolela hlava. Protože mě i brněla levá polovina těla, včetně tváře, volal jsem sestřičku. Na ten okamžik si stále pamatuji. Seděl jsem na posteli. Sestra se od přivolaného lékaře dozvěděla, že pojedeme na CT vyšetření mozku. To se jí evidentně nelíbilo, protože nešťastně prohlásila:" No to je super! To ani neuvidím 'Kůstku'! "(kriminální seriál v TV). Tato příhoda mě "vylepšila". To u mě vyvolalo pocit provinění. Víčko pravého oka zůstalo nehybně zavřené a zhoršila se i tak špatná hybnost očí. Místo pokusu o mluvení jsem vydával pouze nějaký monotónní zvuk. A co bude dál? Neříkám, že za to zdravotníci částečně mohou . . . nicméně ?!?!!

Pochybnosti zůstávají.